Úvod Drinking Opožděné recenze: A LONG STRIDE

Opožděné recenze: A LONG STRIDE

AUTOR: TOMÁŠ MOZR

Rok 2020, který se jednou provždy zapsal do dějin planety začátkem obludné přírodní katastrofy, se zachoval poněkud nevšímavě k dvoustému výročí začátku událostí, jež časem vedly ke vzniku značky Johnnie Walker, nejprodávanější blended Scotch whisky na světě.

S jistou střídmostí se k němu postavila i společnost, jíž v současné době patří, Diageo Brands BV, a to prostřednictvím nijak nákladné publikace A Long Stride, kterou napsal Nicholas Morgan. Otvíral jsem ji s obavami, že se budu muset prodrat textem devótním vůči majiteli veleúspěšné značky. Řeknu rovnou, že byly zbytečné.

Jejím nejsympatičtějším rysem je dalekosáhlý přesah „family story“ ve prospěch dějin whisky – zejména blended Scotch – vůbec. Přesah je o to cennější, že ho konstruuje autor zvyklý pracovat s prameny (ostatně tzv. poznámkový aparát obsadil 37 stran, více než desetinu rozsahu díla). A je to jejich využívání, které buduje nezpochybnitelnou hodnověrnost jeho formulací.

Mýty na zhroucení

V jednom z mýtů, které slyšíme opakovat po desetiletí, hraje hlavní roli Andrew Usher, „vynálezce“ míchání whisky, jenž svoje výsledky představil poprvé v roce 1856. Nicholas Morgan naproti tomu cituje práci jistého Alexandra Peddieho, který již v roce 1825 radil mladým mužům v pohostinství, jak míchat obilné a sladové whisky; z díla vyplývá, že míchání whisky bylo již začátkem 19. století zavedenou praxí. Samozřejmě čtenáře napadne otázka, kde se obilná whisky vzala, když – a to je další mýtus – její výrobu umožnila teprve kontinuální metoda destilace, která ale v té době trpělivě čekala na svoje patentování. Nicolas to o pár stránek dál vysvětluje: destilát z ječného sladu a nesladovaného obilí (o jiné než periodické destilaci samozřejmě nebyla řeč) byl v té době běžný a dodával se mj. jako tzv. „skotské modré pivo“ do Anglie, kde sloužil například k výrobě ginu. Peddieho příručka dokonce doporučuje poměr sladových a obilných whisky 1 : 2. A světe, div se, to je poměr, které standardní blended Scotch whisky zhruba – až na výjimky – dodržují dodnes.

Jiný mýtus uvádí, že zrání skotské whisky v sudech z amerického dubu bylo vyvoláno rozhodnutím španělské vlády, která po 2. světové válce zakázala vyvážet ze země sherry v sudech, což vedlo k jejich nedostatku na území Skotska. Ve skutečnosti taková situace nastala již na přelomu 19. a 20. století a vlastně si za to výrobci whisky mohli sami: britská veřejnost se tehdy přiklonila k blended whisky tak nadšeně, že z téměř pětadvaceti milionů litrů sherry, které se ve Spojeném království vypily v roce 1870, zůstala v roce 1900 pouhopouhá čtvrtina; v odpovídajícím poměru klesl i počet sudů; nemohlo za to sherry v láhvi, ale zdrženlivost vůči sherry vůbec.

Další mýtus patřil k oblíbeným tématům hráčů golfu. Program Hole-In-One vyhlásila značka Johnnie Walker v roce 1926. Pravidla byla jednoduchá: Hráč, který udělal jamku na jeden úder (hole-in-one) a odeslal ověřenou zprávu o svém úspěchu do sídla firmy, obdržel obratem dárek – láhev Johnnie Walker Red Label. V prvním roce tak zamířilo k hráčům 779 láhví, o rok později již 1 457. Nicholas cituje komentátora časopisu Illustrated London News, jenž sarkasticky poznamenal: „Hole-in-one je v golfu mnohem obvyklejší, než by se dalo čekat.“ Program byl odvolán v dubnu 1933. Kajícně přiznávám, že jsem mýtus „láhev za hole-in-one“ šířil mezi hráči golfu ještě předloni. Nebýt Nicholase, jak dlouho bych ještě žil v omylu?

Jak „Chodec“ k fráčku přišel

Knížka A Long Stride samozřejmě neřeší jen obecné otázky. Vznikla kvůli značce Johnnie Walker a poskytuje řadu zajímavých informací například o její propagaci. Připomíná například stanovisko Alexandra Walkera, prvního autora směsí firmy, k reklamě: „Kvalita je nejlepším inzerátem.“ A hned ji také definoval: „Ve směsi musí být nejméně padesát procent sladových whisky, jinak ztratí charakter skotské whisky.“ Doporučoval, aby směs dostala po namíchání dostatek času, během něhož se jednotlivé komponenty „ožení“.

Klíčovou – šestou – kapitolou knihy je The Birth of Johnnie Walker. Začíná reprodukcí nesmrtelné karikatury z roku 1908; její autor, Tom Browne, na ní vykreslil postavu vykračujícího si chodce s hůlkou, k níž později James Stevenson připojil „Born 1820 – Still Going Strong“. Také se dozvídáme, že značka Johnnie Walker se poprvé objevila v inzerátu v roce 1905, název ale začala používat spontánně veřejnost nezávisle na managementu společnosti. Není bez zajímavosti, že ještě v roce 1906 byly hranaté láhve zprvu označeny původními etiketami „Old Highland“, „Special Old Highland“ a „Extra Special Old Highland“ a teprve v průběhu roku došlo ke změně na White, Red či Black Label.

*

Není v možnostech této recenze podat přehled řady dalších podnětných informací, které Nicholas Morgan prezentuje. Některé z nich představují užitečné prodejní argumenty, jiné ilustrují dlouhou historii whisky, bez níž si sotva dovedeme svět představit. Konečně, přesvědčte se sami!